BITVA U SLAVKOVA
STRUČNÝ POPIS JEJÍCH PŘÍČIN, PRŮBĚHU A NÁSLEDKŮ
V průběhu roku 1803 se ukázalo, že Anglie nehodlá dodržet podmínky tzv. amienského míru, uzavřeného s Francií a jejími spojenci. Zejména že nechce vojensky opustit středomořský ostrov Maltu. Tím bylo obnoveno letité válečné napětí mezi Anglií a Francií. Napoleon začal v okolí města Boulogne na severovýchodním pobřeží Francie soustřeďovat obrovskou invazní armádu, čítající až 180 000 vojáků a připravenou napadnout Anglii přes kanál La Manche. V průběhu roku 1805 však dospěl k poznání, že anglická námořní převaha mu nikdy nedovolí překonat kanál a přepravit svou armádu k anglickým břehům. Na konci září 1805, po zprávách o uzavření protifrancouzské vojenské aliance mezi Anglií, Rakouskem s Ruskem, obrátil tedy Napoleon svou invazní „Velkou armádu“ do evropského vnitrozemí. Překročil Rýn a zahájil rychlé a rozsáhlé vojenské operace směrem do Bavorska, kam předtím vnikla I. rakouská armáda. Jeho záměrem bylo zničit tuto armádu dříve, než jí přispěje na pomoc I. ruská armáda, která již do Bavorska postupovala kolem Dunaje. Ve druhé polovině října Francouzi skutečně obklíčili a odzbrojili téměř celou I. rakouskou armádu v pevnosti Ulm.
Napoleonovu radost z velkolepého vítězství zkalila zpráva o porážce a zničení francouzské válečné flotily anglickým loďstvem admirála Nelsona v bitvě u mysu Trafalgar dne 21. října 1805.
I. ruská armáda pod vedením generála Kutuzova musela po ulmské katastrofě I. rakouské armády již jen ustupovat zpět k Vídni. Napoleon jí spěchal v patách a 13. listopadu Vídeň obsadil. Rusové se zbytky rakouské armády se po několika ústupových bojích a potyčkách s francouzským předvojem stočili ještě před Vídní na Moravu. Tam se spojili s II. ruskou armádou, u níž dlel i ruský car Alexandr I. a rovněž rakouský císař František I. Koncem listopadu zaujala tato spojená rusko-rakouská armáda postavení jižně od Olomouce. Mezitím, 19. listopadu, se dostali Francouzi do Brna a jejich jízdní oddíly až do Vyškova.
Blížící se zima a zvětšující se vzdálenosti od základen nutily obě armády k rychlému jednání. Rozhodující bitvu bylo nutno svést co nejdříve. Více naspěch však měl Napoleon, vědom si přibližování dalších ruských posil přes Halič a rakouské armády arcivévody Karla z Itálie i toho, že k protifrancouzské koalici se chystá připojit i dosud váhající Prusko. Obratně přesvědčil vrchní velení spojenecké armády o domněle špatném stavu francouzské armády na Moravě, aby nevyčkávalo příchodu posil a neotálelo s bitvou.
Spojenecká armáda, čítající 90 tisíc mužů, z toho 73 tisíc Rusů a 17 tisíc Rakušanů, opustila ležení u Olomouce 27. listopadu 1805 a v několika proudech zvolna postupovala proti francouzským pozicím u Brna. Byla organizována do pěti pochodových kolon, předního a zadního voje a carské gardy. Přednímu voji velel rakouský podmaršál Kienmayer, 1. koloně velel ruský generál Dochturov, 2. koloně francouzský exulant v ruských službách generál Langeron, 3. koloně ruský generál Przybyszewski, 4. koloně rakouský podmaršál hrabě Kolowrat, 5. jízdní koloně rakouský podmaršál kníže Liechtenstein a zadnímu voji ruský generál kníže generál Bagration, původem Gruzínec. Carské gardě velel carův bratr velkokníže Konstantin.
Tato mohutná armáda postoupila do výchozího postavení na linii Kovalovice - Holubice - Prace - Újezd u Brna a generální štáb umístila v Křenovicích. Vrchní velení této spojenecké armády bylo formálně svěřeno Kutuzovovi, ale zásadní rozhodnutí si vymínil mladý car Alexandr I., ovlivňovaný svou suitou mladých nezkušených a sebevědomých dvořanů.
Dne 1. prosince 1805, den před bitvou, bylo rozestavení jednotlivých částí spojenecké armády následující: na nejjižnějším levém křídle, západně od Újezda k Žatčanskému rybníku se zastavil Kienmayerův přední voj, na temeni Prackého kopce nad Hostěrádkami a Rešovem byly rozloženy 1. a 2. kolona. Téměř v Praci stál se svou jízdou Liechtenstein. Severovýchodně od Prace, na výšině Staré vinohrady byla 3. kolona a za ní, blíže Křenovicím, 4. kolona. Velkokníže Konstantin s gardou stál severně od Křenovic. Pravé, severní křídlo mezi Holubicemi a Kovalovicemi obsadil, poněkud vzdálen od ostatních sborů, kníže Bagration. Ten měl svůj hlavní stan na Pozořické poště (dnes Staré poště). Vrchním velitelem celého jižního křídla, kde měla být postupně přemístěna podstatná část spojenecké armády k proražení francouzské obranné linie Sokolnice - Telnice, byl jmenován německý generál v ruských službách Buxhöwden. V bitvě se projeví jako zcela neschopný reagovat na vývoj bojové situace.
Bitevním plánem spojenců bylo obchvátit nepřítele na jižním křídle, odříznout jej od ústupové linie na Vídeň a vytlačit na sever do lesů Drahanské vrchoviny. Vypracoval jej pečlivě, ale bez dostatečné znalosti síly a rozmístění nepřítele, rakouský podmaršál Weyrother. Německy napsanému rozkazu však většina ruských důstojníků nerozuměla a překlad byl k dispozici až ráno těsně před bitvou. Někteří velitelé ho neobdrželi vůbec. Nevědělo se řádně, co se vlastně bude dělat, jen to, že se bude útočit. Opakované připomínky generála Kutuzova k ukvapenosti postupu spojenců byly marné, car Alexandr I. nechtěl od bitvy za žádnou cenu ustoupit.
Napoleon měl při liknavých přesunech spojenců od Olomouce dost času připravit se na bitvu a sám pro ni určit místo. Osobně po několik dnů objížděl krajinu východně od Brna a zkoumal ji do všech detailů. Zatím zaujal zdánlivě méně výhodné postavení na linii Velatice - Jiříkovice - Kobylnice - Telnice. Narychlo ještě povolal od Jihlavy 1. sbor k posílení svého středu a od Vídně 3. sbor k posílení jižního křídla.
Celkem měl Napoleon k dispozici v předvečer bitvy na Moravě asi 74 tisíc mužů. Náčelníkem generálního štábu byl maršál Berthier, velitelem 1. sboru maršál Bernadotte, 3. sboru maršál Davout, 4. sboru maršál Soult a 5. sboru maršál Lannes. Císařské gardě velel maršál Bessières, velitelem granátníků byl generál Duroc a divizní generál Oudinot, velitelem samostatné jízdy byl maršál Murat. Francouzské dělostřelectvo mělo asi 150 děl oproti 300
dělům spojenců. Francouzská artilerie však měla větší účinnost díky lepšímu výcviku obsluh a soustředěnému nasazení.
Rozestavení Francouzů večer před bitvou bylo následující: pravé jižní křídlo na linii Telnice - Sokolnice - Kobylnice, kde se očekával hlavní nápor nepřítele, zatím chránila jen jedna pěší a jedna jezdecká divize. Tento životně důležitý úsek byl až v průběhu boje doplňován vojáky Davoutova 3. sboru přicházejícími sem od Vídně. Ti byli v poslední chvíli přesměrováni od Rajhradu k Sokolnicím. Hlavní útočná síla Francouzů, Soultův 4. sbor, samostatný granátnický sbor a také Muratova jízda, byli soustředěni v širokém prostoru u Ponětovic, Šlapanic, Bedřichovic, Velatic, Podolí a Jiříkovic v blízkosti návrší Žuráně. Ráno v den bitvy se za ně přisunul od Slatiny ještě Bernadottův 1. sbor. Opěrným bodem pro levé, severní křídlo, byl kopec Santon, obsazený dělostřelci generála Claparèda. Pod Santonem, kolem císařské silnice, byl připraven Lannesův 5. sbor. Muratova jízda byla vysunuta až ke Tvarožné. Napoleon měl svůj hlavní stan ve starém lomu na úpatí Žuráně. Kolem něj se rozložila císařská garda.
Napoleonův bitevní plán předvídal nápor hlavní síly spojenců na jižní křídlo. Sám je k tomu svým postavením vylákal. Chtěl vyčkat, až nepřítel opustí návrší nad Prací směrem k Telnici a Sokolnicím a odkryje mu tak svůj pravý bok. Na ten pak zaútočí a jeho armádu rozrazí. S tímto bitevním záměrem seznámil Napoleon své vojáky armádním rozkazem, přečteným v předvečer bitvy. Každý francouzský voják tedy věděl, oč zítra půjde, což na spojenecké straně nevěděli ani mnozí velitelé.
Dne 1. prosince 1805 stály proti sobě mezi Brnem a Slavkovem dvě rozdílné armády. Na jedné straně francouzská armáda organizovaná na základě nových revolučních principů ve vojenství, jednolitá a prodchnutá národním duchem i obdivem k svému nejvyššímu veliteli, který ji vedl na základě nové a netradiční taktiky i strategie. Proti ní stála nesourodá armáda spojenců postavená na tuhém drilu a ovládaná zastaralými, v podstatně feudálními zásadami vedení války. Jejich zítřejší souboj bude i soubojem historických epoch, což Napoleon i jeho maršálové dobře věděli.
Dne 2. prosince 1805 ráno byla pole pokryta slabým sněhovým popraškem. Ranní mlha pozvolna sedala do úžlabin. Vojáci obou stran čekali celou noc ve svých pozicích. Jen tu a tam padl výstřel předních hlídek.
Mezi 7. a 8 hodinou ranní začínají sestupovat spojenecké kolony z Prackého kopce směrem k jižnímu křídlu Francouzů mezi Sokolnicemi a Telnicí a postupně se s nimi pouštějí do boje. Stále sílící spojenecká přesila na tomto úseku však nemůže prorazit pevnou francouzskou obranu. Francouzská dělostřelba u sokolnického zámku působí nekrytým pěšákům v ruských uniformách strašné ztráty.
Vinou špatného rozestavení spojeneckých kolon před bitvou si v postupu překáží Liechtensteinova jízda, která se od Prace přesunuje na severní pravé křídlo a brání v cestě 3. koloně, která měla podpořit útok kolon na jižním levém křídle u Sokolnic.
Mezitím se, zahalena ranní mlhou, přesunuje hlavní úderná síla francouzské armády, 4. Soultův sbor, za Velatický potok směrem k Praci. Tam čeká na povel k útoku.
Kolem 8. hodiny vyplouvá z mlh nad Slavkovem „krvavé“ slunce. V 8 hodin 30 minut vydává císař Soultovi povel k útoku. Francouzští vojáci vystupují z mlhy tam, kde je nikdo nečekal. Postupují směrem od Ponětovic a Jiříkovic k Praci a odtud k Prackému kopci a k výšině Staré vinohrady. Útočí do kopce, na zeslabený střed spojenců, který kryjí už jen dvě divize Kolowratovy 4. kolony, zatímco 1., 2. a 3. kolona už návrší opustily a dostaly se v údolí Zlatého potoka u Sokolnic a Telnice do kontaktu s nepřítelem. Obrany tohoto úseku, poté co rozpoznal kritickou situaci, se osobně ujímá Kutuzov. Na Prackém kopci se střetává ruská divize generála Miloradoviče s divizí Vandammovou a na Starých vinohradech divize Kolowratova, sestavená z rakouských nováčků a záložníků, s divizí Saint-Hilairovou. K obraně výšin se přidává ještě Kamenského brigáda z 3. kolony, která se zpozdila s přesunem k Sokolnicím a obrátila se teď zpět, aby bránila návrší.
Kolem císařské silnice vyráží do útoku severní francouzské křídlo maršála Lannese proti Bagrationovi. Ruské oddíly se však brání skvěle a způsobují Francouzům značné ztráty. Později dokonce přejdou do protiútoku.
Kolem 9. hodiny již zuří bitva na všech úsecích fronty. Francouzská obrana jižního křídla, kde se již bojuje o každé stavení či zahradu, odolává. Ani přes velkou spojeneckou početní převahu se zde fronta nehýbe. To znamená, že Weyrotherův bitevní plán, od počátku špatně pojatý, se začíná definitivně hroutit. Zatím se do boje zapojuje ruská carská garda. Přichází od Slavkova a Křenovic a ocitá se nečekaně v první linii. Zaútočí úspěšně proti francouzské pěchotě u Starých vinohradů nad Blažovicemi a rozežene ji. Na pomoc prchajícím pěšákům posílá Napoleon svou císařskou gardu. Na Starých vinohradech pak dojde k spektakulárnímu střetnutí obou elitních útvarů ruské a francouzské armády. Stanula tady garda proti gardě, každá z nich přímo symbol moci svých vládců. Sama srážka prakticky nezměnila nic na celkovém průběhu bitvy, ale přesto se stala legendou. Francouzský jezdecký útok, při němž důležitá role připadla divoké jednotce arabských mamaluků, které si Napoleon přivedl z Egypta, smetl ruskou gardu a odčinil předchozí neúspěch francouzských pěšáků.
Severně od olomoucké silnice se pokouší všemi zbraněmi o protiútok Bagration. Daří se mu probít do Tvarožné a ruští jezdci dokonce proniknou do boku obranné linie na Santonu. Od Podolí však vyrážejí francouzští kyrysníci a vytlačují Rusy zpět. Prudká dělostřelba ze Santonu vyhání Rusy i z Tvarožné.
V jedenáct hodin před polednem dochází ke hlavnímu zlomu v bitvě. Na středním úseku na Prackých výšinách sice francouzský útok zaváhá, protože jeho přední linie se příliš roztáhla a spojenci zde kladou silný odpor, ale obranná linie 4. spojenecké kolony je nakonec prolomena. Nastává ústup spojenců ve středu a na severním křídle směrem ke Slavkovu a Rousínovu. Zkušenému Bagrationovi se daří naznačit ústup na Vyškov a oklamat tak Francouze. Zatím v krytu terénních nerovností stáčí svoje vojáky ke Slavkovu, kde pak v závěru bitvy kryje zmatený ústup poražené armády. Přehradnou palbou kryjí tento ústupový manévr od silnice k Rousínovu dvě baterie rakouského majora Frierenbergera.
Kolem poledne posílá maršál Soult své dvě divize z Prackého kopce do zad ještě zápasícího jižního spojeneckého uskupení. Tedy stejnou cestou, kterou spojenci ráno sestupovali proti Francouzům. Spojenci se zde tak ocitají v kleštích, jejichž druhé rameno tvoří jižní francouzské křídlo na Zlatém potoce v linii Sokolnice - Telnice. Kolem jedné hodiny odpoledne zde spojenci nastupují všeobecný ústup, který se však záhy mění v útěk. Vojáci 1. a 2. spojenecké kolony prchají kolem Žatčanského rybníka a po hrázi oddělující tento rybník od sousedního rybníka Měnínského, kde jsou však snadným terčem palby francouzského gardového dělostřelectva, postupujícího mezitím kolem od Újezda. Zde se zrodila falešná francouzská legenda o tisících utopených ruských vojáků jezerech. Chránit ústup jižního křídla se pokouší podmaršál Kienmayer se svým sborem a jeho dělostřelci se snaží narychlo zbudovat pozice poblíž Boží muky u Telnice.
Dezorientovaná Przybyszewského 3. kolona je obklíčena a zajata Francouzi u Kobylnic.
Poslední výstřely bitvy padly kolem třetí hodiny odpoledne, kdy obě vyčerpané armády zaujaly postavení na vzdálenost půl dělového dostřelu od sebe. Spojenci na severním křídle přibližně v linii Slavíkovice - Velešovice - vrch Cigán nad Slavkovem - Vážany nad Litavou. Na jihu pak za Žatčanským rybníkem směrem jihovýchodním. Francouzi stanuli v údolí Rousínovky a na jižním křídle severně od Žatčanského rybníka.
Bezprostředním výsledkem bitvy u Slavkova bylo bojiště pokryté tisíci mrtvými a na smrt raněnými vojáky. Celkové ztráty Rusů, včetně raněných a zajatých se odhadují maximálně na 20 tisíc, Rakušanů na 6 tisíc a Francouzů na více než 8 tisíc. Raněnými a zajatými vojáky bylo přeplněno celé Brno i okolní vsi. Mnohým se nedostalo základního ošetření ještě dva dny po bitvě, protože už došly zásoby a obvazových látek a základních léčiv.
Noc po bitvě přespal Napoleon po průchodu setmělým bojištěm na Pozořické poště, zatímco decimovaní Rusové se zdrceným carem Alexandrem začali ustupovat na Hodonín a za řeku Moravu do Uher. Francouzská Muratova jízda, oklamaná Bagrationovým ústupovým manévrem se vrhla do pronásledování neexistujícího nepřítele přes Rousínov k Vyškovu.
Dne 3. prosince 1805 se Napoleon ubytoval i se svým štábem na slavkovském zámku rodu Kouniců. Druhého dne se sešel u Žarošic s nešťastným rakouským císařem Františkem I. k uzavření příměří a dojednání podmínek následného míru. Na slavkovském zámku bylo uzavřeno francouzsko-rakouské příměří a konečný mír byl sjednán mezi Francií a Rakouskem až v Prešpurku (dnešní Bratislavě) dne 26. prosince 1805. Rakousko jím ztratilo některé svoje dědičné země: Istrii, Dalmácii, Benátsko a Tyrolsko a zavázalo se zaplatit Francii vysoké válečné reparace. Rusko na výsledek bitvy nijak diplomaticky nereagovalo. Zbytky jejich armády se stáhly přes Slovensko k východu, Příštím rokem ve válce pak Rusové proti Napoleonovi pokračovali, tentokrát po boku nového spojence – Pruska. Třetí koalice však byla prešpurským mírem definitivně zlomena a Napoleonova moc na kontinentě upevněna.
Důsledkem slavkovské bitvy byl i zánik Svaté říše římské národa německého, jelikož pod vlivem katastrofální prohry a na Napoleonův nátlak se rakouský císař František I. v průběhu následujícího roku 1806 zřekl titulu císaře této starobylé a už jen zcela formální říše. Válečné drancování, kterého se dopouštěly před bitvou obě armády a po bitvě samozřejmě už jen Francouzi, přivedlo Moravu do nebývalé bídy. Rekvizice trvaly až do ledna 1806, kdy francouzské sbory počaly zuboženou zemi opouštět. V opatrování místních obyvatel zůstali jen zranění Francouzi, kteří domů nemohli nebo nechtěli. Památkou na ně jsou často zkomolená francouzská příjmení, která dnes nosí mnoho obyvatel zejména na Brněnsku.