NAPOLEONOVO CHARISMA

Obdiv k Velkému Korsičanovi, přerůstající v romantický kult Napoleonův, založil v pravém smyslu francouzský spisovatel a dobrovolný účastník Napoleonova ruského tažení – Stendhal, vlastním jménem Henri Beyle (1783–1842) – mimo jiné autor spisu Vie de Napoléon.

Je jistě nepochybné, že pouze muž hodný toho zájmu vyvolal obdiv i takových velikánů a současníků, jimiž byli Goethe a Beethoven, který mu věnoval svou symfonii č. 3, Eroicu. Nositel Code civil měl být podpořen.

Antonio Canova: Napoleonova bysta.

Byl však Napoleon ve smyslu goethovského chápání Prométhea – revolučním tvůrcem nového pokolení? Či se stal naopak oním likvidátorem radikálních snah Francouzské revoluce – vytouženým mužem majetné velkoburžoazie, strachující se o nově nabytý majetek a svou bezpečnost, bude-li revoluce pokračovat? Nebo byl pouze bezohledným, nezřízeným ctižádostivcem, za jehož moc a slávu bezdůvodně platily milióny hlavně mladých lidí vlastní krví? Nebyl jeho osud osudem syna své doby, který dokázal využít bytostných proudů romantismu, jenž však Hippolit Taine charakterizoval jako měšťáckou vzpouru proti aristokratickým životním a uměleckým hodnotám, zatímco Giovanni Papini je chápal jako revoltující individualismus, jako vzpouru Já, pocházející ze spirito di rebellione (E. Fischer)? Romantický heroismus přetavený později v mesianismus Mickiewiczova typu vedl k integrovanému úsilí o právo národů na sebeurčení (u Jihoslovanů při založení Ilyrské provincie nebo například u Poláků při ustavení Varšavského knížectví) a přispěl k hospodářskému oživení v mnohých z těchto oblastí.

Je jisté – bez posuzování kladů či záporů – že Napoleon přispěl ke zrodu nacionalismu, sebeuvědomění národů, formujících své ideje a cíle.

Jen třeste svými okovy, nikdy se jich nezbavíte, ten muž je vedle vás příliš veliký! bylo uvedeno ve Freiheitsbewegung z roku 1813.

Napoleon jako skvělý stratég bojoval za prosazení svých cílů i takovými zbraněmi, proti nimž nebylo ochrany: Byly to umění a věda. Francouzská estetika doby empiru, překračující hranice až do příbytků největších nepřátel. Podmaňující nová kultura, umocněná příkladem staroegyptských památek, poznaných a studovaných v době Napoleonova egyptského tažení a využitých k zformování nového imperiálního stylu.

Umění, využívané Napoleonem k budování kultu, zároveň bylo inspirováno jeho energií a činy. Kult síly, dynamika, strhující trysk jezdců, na nichž závisel výsledek boje – tento nový náboj zasáhl umění, provokoval fantazii, nastoloval cestu k romantismu. Svět jako vůle, o němž meditoval Schopenhauer a před ním hledal pěšinky poznání Main de Biron – našel ztělesnění v Napoleonových herojských záměrech a činech, při nichž život jednotlivce měl
arci nepatrnou váhu...

Trest za pohrdání životem mu byl vyměřen. Zbaven možnosti realizace, orel s polámanými křídly byl odstraněn na nehostinný ostrov, Svatou Helenu, Chateaubriandem označený za katafalk ze skal...

V očích Victora Huga – jak se vyslovil při kampani stran převezení Napoleonových ostatků ze Svaté Heleny do Paříže byl kníže géniem, osudem i činy... Revoluce ho zrodila, národ ho zvolil, papež ho korunoval... Každý rok posunul hranice své říše za majestátní a nutnou oblast, kterou sám Bůh dal Francii. Překonal Pyreneje jako Ludvík XIV.; překročil Rýn jako Caesar... Vše v tomto člověku bylo nadměrné a oslňující.

Text pochází z pera doc. PhDr. Marie Mžykové, CSc. (Napoleon a jeho doba. Výběrový katalog výstavy ke 190. výročí bitvy u Slavkova, Historické muzeum ve Slavkově u Brna – Zámek Orlík nad Vltavou, Brno 1995, s. 1).

Jean Auguste Dominique Ingres: Bonaparte, první konzul.

„České země byly – s výjimkou tří válečných kampaní – ušetřeny bezprostředního kontaktu s francouzskou revoluční i napoleonskou armádou. Ohlas událostí tu byl nicméně vnímán živě: vždyť antagonismus rakousko–francouzský, přerušený jen krátkými příměřími či obdobími mírových námluv, byl dominantním rysem rakouské politiky až do roku 1815. Války byly střetnutím dvou zcela rozdílných systémů: mnohonárodnostní absolutistické monarchie, konzervativní a katolické, s novým typem národního státu, který přes vnější imperiální nátěr a absolutistické tendence zachovával některé revoluční vymoženosti a ve své vnitřní i zahraniční politice se opíral o velkoburžoazii. Na úrovni vládců šlo o střetnutí korsického parvenu, dynamicky a politicky myslícího pragmatika, a zkostnatěného byrokrata, příslušníka jedné z nejstarších evropských dynastií. Rozdílů bychom našli nepochybně víc – byly dány rozcházejícím se historickým vývojem obou celků, geografickými a demografickými podmínkami, odlišným kulturním vývojem, odlišnostmi v životním stylu i rozdílnými stereotypy chování národa francouzského a národů habsburské monarchie.“

Citováno ze studie doc. PhDr. Mileny Lenderové, CSc. „Napoleonské války jako utkání dvou světů (Příspěvek k dějinám mentalit)“, jež byla publikována ve Sborníku přednášek IV. mezinárodního napoleonského kongresu 25. – 27. 5. 1995, Brno 1999, s. 126.

„...Osobnost Napoleonova zasáhla obrazem své vůle, svého ducha a života, svou rozsáhlou a pronikavou činností vojenskou, státnickou a politickou takový rozsáhlý obvod Evropy a světa a tak široké časové období, že určuje celou dějinnou epochu novodobého vývoje a nemohla a stále ještě nemůže unikat nejpodrobnější pozornosti politických historiků, kulturních dějepisců, ale také psychologů, sociologů, studujících úlohu a význam jednotlivce ve společenském vývoji i možnosti a meze jeho vlivu na národy a jejich osudy. (...)

Jean Auguste Dominique Ingres: Napoleon I. na císařském trůně

Napoleon a jeho stopa v dějinách jsou s to mluvit k současným pokolením. Mluvit povzbuzením i výstrahou. Historie rozdělila velmi zřetelně kladné i negativní emoce jeho života a činnosti, jeho politických metod a prostředků. Podtrhla veliké dílo státnické, velikého ducha reformátorského, odvahu k pokroku, pořádku a silnou ruku k organizaci, ale ukázala také, že nemohl překonat sílu, kterou před ním uvolnila Francouzská revoluce a také ty síly, které proti němu shromažďovala stará, legitimistická Evropa. Tak se rozválo postupně všechno, co nebylo zakotveno v živých silách národa a národů, co vyrůstalo jen z titánské vůle jednotlivce, jeho smělého ducha a vojenské síly dočasného vládce.

V tomto smyslu přiblížení Napoleonova života a díla může být tím ziskem pro dnešní generace a pro náš národ, který se vždy hlásil k principům Francouzské revoluce, ale který právě proto neodmítal a neodmítne mnohé poučení veliké historické epochy nesené jménem Napoleonovým...“

Citováno z pozdravného dopisu ministra zahraničních věcí ČSR Dr. Edvarda Beneše, adresovaného účastníkům III. napoleonského kongresu, který pořádala Napoleonská společnost ve dnech 23. – 28. října 1933 v Praze (Pyllmajer, V.: Vrcholné údobí činnosti napoleonských společností v českých zemích, In: Sborník NAPOLEON, Brno - Slavkov 1995, s. 18–19, kráceno).